Karmické zákonitosti

Zákonitosti, které ovlivňují naše životy, jednání a vytvářejí naši karmu…

Zákon rezonance:

Stejné přitahuje stejné a je posilováno stejným.

Nestejné se navzájem odpuzuje.

Silnější ovládá slabší a přizpůsobuje si je.

Každý může přitahovat pouze to, co odpovídá jeho současné vibraci. Strach tedy přitahuje to, čeho se bojíme.

Naše chování určuje naše vztahy.

Převládající myšlenky, pocity a sklony člověka určují jeho jemnohmotnou atmosféru a vytvářejí tak kolem něj auru úspěchu nebo neúspěchu.

Toto „určité něco“ člověka cítí každý a reaguje na něj sympatií nebo odmítáním. Jemnohmotnou atmosféru místnosti můžeme vědomým pozitivním vyzařováním „očistit“ právě tak, jak se nemocniční pokoj čistí vhodným dezinfekčním prostředkem od zárodků onemocnění.

Když jsem rozzlobený, dotčený, uražený nebo zraněný, pak to není kvůli chování toho druhého, to je pouze spouštěč. Příčina spočívá ve mně, protože něco z chování toho druhého je i ve mně a tato struna, na kterou udeřil, nyní rezonuje.

Nemá tedy smysl se nad jeho chováním rozčilovat. Mnohem užitečnější je v sobě tuto vlastnost rozpustit, zbavit se jí, aby se při příští příležitosti již nemohla projevit. Když se mi to povede, jsem od ní osvobozen.

I když člověk má jen omezenou schopnost rezonance, myslí si, že vnímá celou skutečnost.

Někdo čte knihu a domnívá se, že jí rozumí. Když si ale tutéž knihu přečte o několik let později, často v ní objeví zcela nové věci.

Jeho vědomí a tím i jeho schopnost rezonance se mezitím rozšířily, takže dokážou pojmout větší část skutečnosti. Je možné, že za pár let se to bude opakovat. Pak možná tuto knihu pochopí mnohem lépe, a ještě více do ní pronikne.

Strach a starost přitahují přesně to, čeho se obáváme, protože vědomí je naplněno myšlenkami na strach a starosti.

A pocit strachu se dokonale stará o to, aby tato myšlenka byla stále aktivována.

Zde pomůže jen myšlenková kázeň a pravidelná psychohygiena, při které jsou nevhodné myšlenky přeměněny na vhodné ještě dříve, než se mohou projevit jako osud.

Zákon karmy:

Člověk má svobodu volby. Proti této svobodě však stojí konfrontace s následky jeho konání (karma).

O to se stará zákon osudu nebo zákon příčiny a důsledku, který se projevuje jako osud. Osud není ani neprozkoumané Boží rozhodnutí, ani slepá náhoda.

Spíše je to ten nejspravedlivější zákon, který známe a který zní: „Každý dostane to, co si zavinil sám.“ Nic více. Nic méně. A nic jiného.

Osud je tedy vždy šitý na míru našim individuálním potřebám. Vypořádání se s osudem vede nakonec k setkání s onou Jedinou sílou, které říkáme Bůh.

Člověk je stvořitel, nositel i překonavatel svého osudu.

Každá myšlenka, každý pocit, každé slovo a každý čin jsou příčiny, za kterými následují důsledky. Každý důsledek ve své kvalitě a kvantitě odpovídá příčině. Neexistuje tedy ani náhoda, ani odměna či potrestání, ale jedině příčina a následek.

Osud je souhrn následků našich rozhodnutí. Nelze něco udělat a utéct před důsledky.

Zákon osudu požaduje od člověka vědomé převzetí plné zodpovědnosti za svůj život.

Stará se o to, aby byl konfrontován s důsledky svého jednání, a to tak dlouho, až problémy, které sám vytvořil, nevyřeší, čímž se osvobodí.

Zákon osudu zakročí tedy tam, kde člověk sám není schopen nastolit harmonii ve stvoření.

Zákon sám o sobě nemá žádnou schopnost rozhodování. Říká jen: „Když uděláš tohle, stane se tohle. Když uděláš tamto, stane se tamto. Považuješ se za člověka, který je oprávněn konat a rozhodovat.“

Každý tedy dostane to, co si zavinil sám. Ať už dostane cokoli, vždy si to zavinil sám, bez ohledu na to, přes koho to vykonal. Ten druhý je vždy jen poslem osudu.

„Kdo dnes zaseje myšlenku, zítra sklidí čin, pozítří zvyk, posléze charakter, a nakonec i svůj osud.“ (indické přísloví)

A přesto je nám dána svoboda volby, co chceme stvořit. Karmický zákon nás konfrontuje jen s následky našeho jednání.

Zákon osudu tedy neomezuje svobodu jednotlivce. Každý si může svobodně určit, co chce získat. Potom ovšem musí sklízet pouze to, co zasel.

To, čemu lidé říkají osud, není při bližším pozorování nic jiného než tvoření. Způsob, jakým se osud projevuje, ukazuje, jak jeho původce myslel, cítil a jednal.

Každá myšlenka tak podle zákona rezonance přitahuje stejné energie, a tím se posiluje. To platí pro pozitivní oblasti, jakož i ty negativní.

Zákon karmy nás neustále konfrontuje se skutečností, že jakékoli dění v tomto světě je založeno na principu příčiny a důsledku. Vždycky sklidíme to, co jsme zaseli.

Takže to, co sklízíme, jsme logicky museli zasít. Zákon osudu je tedy aspektem zákona harmonie, který se stará o to, aby ke každému pólu vždy existoval protipól a mohl se tak neutralizovat.

Míra našich radostí a trápení odpovídá vždy přesně míře příčin, které jsme vytvořili. Tento řetězec příčin a důsledků nezačíná narozením a nekončí smrtí. Táhne se přes jednotlivé inkarnace a účelně je propojuje.

V tomto životě již vytváříme podmínky svého příštího života a můžeme vědomě určit, jaký chceme mít v příštím životě osud.

Tímto způsobem je možné vysvětlit, že když se narodíme, nepřicházíme jen tak odnikud, nýbrž si s sebou neseme svůj nahromaděný osud z předchozích inkarnací a svůj základní charakter. Tato skutečnost objasňuje, proč člověk může mít vrozenou nemoc nebo nějakou jinou vadu.

Nikdo nezačíná od nuly, ale neseme si s sebou následky svých předchozích jednání. A to jak pozitivní, tak negativní.

Mnozí z nás se musí rozloučit s obrazy, které si zamilovali.

Bůh neodměňuje ctnost a netrestá hříchy – hřích je „trestán“ opět pouze hříchem.

Slovo hřích má základ ve staroněmeckém slově „sinte“ a neznamená nic jiného než odloučení. Jakmile vypadneme z řádu, jsme odloučeni od harmonie jednotného bytí s prapůvodem života a ocitáme se ve hříchu. Toto odloučení je také jediným trestem.

Tento trest jsme si ale zapříčinili sami a jen my můžeme to odloučení ukončit. Bůh se od nás nikdy neodvrací, to jen my zneužíváme svou svobodu.

Kdykoli se však můžeme vrátit zpět do harmonie jednoty. Každé jednání, které přivede člověka blíže k harmonii – a tím i k Bohu – je tedy dobré. Cokoli nás od Boha – a tím i harmonie – vzdaluje, je negativní.

Tento princip tvoření karmy jako důsledku naší separace a snahy o nezávislé užívání si hmoty přesně popisuje Bhagavad-Gíta:

„Máš právo vykonávat své předepsané povinnosti, ale nemáš nárok na plody svého jednání. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činů a nikdy nelpi na tom, že bys nekonal svou povinnost.“

Bhagavad-Gíta 2.47

„Ó bojovníku mocných paží! Ten, kdo zná Absolutní Pravdu, se neoddává smyslům a smyslovému požitku, jelikož dobře zná rozdíly mezi jednáním s oddaností a jednáním s touhou po jeho plodech.“

Bhagavad-Gíta 3.28

Vysvětlíme si také rozdíl mezi osudem a posláním.

Posláním člověka je stále dokonaleji vyjadřovat dokonalost svého opravdového bytí – své dharmy. Ježíš řekl: „Buďte dokonalí jako je dokonalý Otec na nebesích.“

Ale jakou cestou a jakým způsobem toho dosáhneme, to už je na nás – svobodně si volíme svůj osud. Můžeme svůj vývoj nasměrovat nesprávným myšlením a tím ho degradovat, nebo naopak urychlit myšlením správným.

Příčiny, které jsme si stanovili svými myšlenkami a činy, jsou věrně zaznamenány v našem jemnohmotném obalu, který obklopuje naši duši.

Tady je vedeno naše karmické konto, které si s sebou bereme z jedné inkarnace do druhé. Nedozrálá semínka tohoto života zapustí kořeny v půdě našeho příštího života a přinesou ovoce.

Je tedy naprosto nesmyslné utíkat před jakoukoli nepříjemnou či obtížnou situací, protože s ní beztak budeme konfrontováni tak dlouho, dokud ji nevyřešíme.

Naše „dědičné hříchy“ spočívají v tom, že v každé další inkarnaci nastupujeme své vlastní dědictví. Poznáváme v tom moudrost přísloví: „Nikdo ti nemůže způsobit škody kromě tebe samého.“

Existují činy, které nejsou trestány podle lidských zákonů. Existuje třeba krádež, která se maskuje jako výměna a podvod, který je převáděn jako obchodní transakce. Ať už si zvolíme jakoukoli masku, zákon příčiny a důsledku zůstává v platnosti.

Působení tohoto zákona můžeme pozorovat v každodenním životě. Lidé, se kterými se seznamujeme, situace, kterým jsme vystavováni, a věci, které jsou nám dávány nebo odebírány, to všechno je založeno na příčinách, které jsme způsobili v minulosti.

Neexistuje ani nezasloužené štěstí, ani nezasloužené trápení, jen příčina a důsledek.

Když je člověk velice nejistý a hledá vnitřní pevnost, chybí mu sebedůvěra, schopnost prosadit se a názorová stabilita, vytváří tím nutnost toho, aby byl neustále konfrontován s lidmi, kteří tyto vlastnosti reprezentují.

Možná si vezme za manželku dominantní ženu, nebo bude mít děti, které mu brzy „přerostou přes hlavu“. Případně bude mít v zaměstnání spolupracovníky, kteří se začnou prosazovat na jeho úkor.

Bylo by zcela scestné dívat se na jeho životní situaci jako na nezměnitelný osud. Spíše by tento člověk měl vzniklé problémy vidět jako úkoly života, přijmout je a řešit, jinak bude dříve či později s úplně stejnou situací konfrontován na jiném místě a s jiným partnerem.

A to se mu bude dít tak dlouho, dokud se nenaučí prosadit se, a tím vyrovnat nedostatek.

Analogicky k tomuto zákonu se stále rodíme do potřebných životních okolností, ve kterých potkáváme ty, kteří nám ukřivdili nebo kterým jsme ukřivdili my, kteří při nás stáli nebo kterým jsme pomohli. Tak to jde dál, dokud není vše opět vyrovnáno.

Uvedu jeden méně obvyklý případ.

Jak prezident Lincoln, tak prezident Kennedy se zabývali problémem občanských práv. Lincoln byl zvolen v roce 1860, Kennedy v roce 1960.

Následovníci obou prezidentů se jmenovali Johnson, byli demokraté z Jihu a členové senátu. Andrew Johnson se narodil roku 1806, Lyndon Johnson roku 1906. Lincolnův vrah jménem John Wilkes Booth se narodil roku 1839, domnělý atentátník na Kennedyho jménem Lee Harvey Oswald se narodil roku 1939.

Oba byli zavražděni dříve, než mohli být odsouzeni. Oba prezidenti byli zabiti ve stejný den, pátek, a za přítomnosti svých manželek.

Lincolnův sekretář se jmenoval Kennedy a odrazoval prezidenta od návštěvy divadla, sekretář Kennedyho se jmenoval Lincoln a odrazoval prezidenta od návštěvy Dallasu.

John Wilkes Booth zastřelil Lincolna v divadle a utekl do skladiště. Lee Harvey Oswald vystřelil na Kennedyho ze skladiště a utekl do divadla.

Obě jména Andrew Johnson a Lyndon Johnson se skládají ze 13 písmen, obě jména John Wilkes Booth a Lee Harvey Oswald z 15 písmen.

Že by to všechno byla náhoda?

Ostatní lidé nám tedy také přinášejí osud.

Když nám vnucují své názory, nebo když se řídíme jejich přesvědčením, neseme za ně následky. Všechno jsou totiž jen nabídky od života, které nás nutí k vlastnímu rozhodnutí.

Kdo opravdu chce, najde ještě stále dostatek přirozené potravy a nepotřebuje vyhledávat nic umělého, při nadměrné nabídce jídla nebo pití postačí zdvořilé odmítnutí a cizí názory a přesvědčení nás vyzývají k tomu, abychom si vytvořili vlastní mínění.

V každém případě totiž neseme důsledky, takže bychom měli také vědomě stanovovat příčiny.

Dokud ale budeme hledat vinu u ostatních, budeme na míle vzdáleni pravdě.

Existuje však také osud společnosti. Každý člověk je v každé své inkarnaci svázán s osudem svého společenství. To se týká jeho partnera, rodiny, národa, celé jeho rasy. 

Jednoho člověka může však osud postihnout pouze v případě, že stanovil odpovídající příčinu, bez ohledu na to, jestli se jedná o naplnění osudu jednotlivce, nebo osudu celé skupiny.

Přitom je jedno, jestli jde o autonehodu, nebo o havárii letadla, válku či jinou katastrofu – ta je vždy vyvolána zúčastněnými podle zákona rezonance.

To platí i pro každou zdánlivou nespravedlnost, která nám je způsobena. Nic nás nemůže postihnout náhodou, neboť i náhoda podléhá zákonu příčiny a důsledku.

Negativní a ničitelské myšlenkové formy, které lidé vytvářejí, se shromažďují a vybíjejí se jako válka, revoluce, sociální nepokoje či hospodářský krach. Rovněž skupinový osud padá zpět na své původce, nikdo neujde vyrovnané spravedlnosti.

To samé platí pro různé zločiny či zákazy, které se v nějakou dobu vynoří a pak zase zmizí. Dá se tím také vysvětlit, proč někteří lidé při katastrofě jako by zázrakem vyváznou bez úhony.

Nepodílejí se na skupinovém osudu, i když jsou u toho, protože u nich není dána odpovídající příčina, která by se mohla uskutečnit. 

Podobné to je, když patříme do nějaké rodiny, která se zdánlivě bez našeho přičinění těší určitým výhodám. Projevit se může pouze to, co je námi způsobeno.

Jakmile skutečně pochopíme působení zákona osudu, můžeme s potěšením přijmout jakoukoli urážku nebo nevděčnost, neboť mi pomůže na mé duchovní cestě více než chvála.

„Ó synu Kuntí, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako léto a zima. Pocházejí ze smyslových vjemů (díky karmě), ó Bháratovče, a člověk se musí naučit snášet je a nenechat se jimi rozrušit.“

Bhagavad-Gíta 2.14

Jen málo lidí je ochotno rozeznat skutečnost od pouhého zdání. Nejsou ochotni připustit, že jsou vlastně obdarováni dvakrát. Jednak vyřeší opět další část svého osudu tím, že ho přežijí, a jednak si současně získaným poznatkem rozšíří své vědomí.

V těch nejtemnějších zkušenostech je skryta většina zlatého pokladu poznání a moudrý se učí, že právě za to má být vděčný. Lekce, kterou se od osudu naučil, totiž už nemusí být opakována. 

Každý člověk se ale musí inkarnovat tak dlouho, dokud neprožije působení všech jím stanovených příčin. Zákon osudu však může člověka dostihnout pouze v případě, že jedná podle své vlastní vůle.

Jakmile nechá svou individuální vůli vplynout do vůle stvoření a nechá tuto vůli působit skrze sebe, je čirým výrazem harmonie svého opravdového bytí a je od osudu osvobozen.

Jinými slovy, pokud někdo koná s úmyslem sloužit sobě skrze své jemnohmotné tělo – mysl a hrubé tělo, dostává karmu a stále více se zamotává do pavučin hmotného světa.

Pokud ale pochopí, že jeho skutečnou dharmou jako části je sloužit Celku, začne provádět bhakti-jógu, která ho osvobodí od všech nahromaděných karmických reakcí i bez toho, aby si je musel odžít ještě jednou.

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se pouze Mně. Já tě oprostím od všech následků za hříšná jednání. Neboj se.“

Bhagavad-Gíta 18.66

„Po mnoha narozeních a smrtích se člověk, který je v pravdě obdařen poznáním, odevzdá Mně s vědomím, že Já jsem příčinou všech příčin a všeho, co existuje. Taková velká duše je velice vzácná.“

Bhagavad-Gíta 7.19

Online verzi Bhagavad-Gíty najdete ZDE

Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte se o něj podělit se svými přáteli.

Zdroj: reinkarnacia.sk, Zpracovala: Transmutace.com