Výzkumný projekt vědců z Univerzity v Leedsu potvrzuje, že opravdu mnozí lidé mají sklon chovat se jako ovce, to znamená neúmyslně následovat dav, jako kdyby nedokázali přemýšlet sami za sebe…
Tento sklon může být v určitých situacích přirozeně užitečný – například při projektování toků chodců na místech s hustým provozem – to však nevzbuzuje mnoho naděje pro lidstvo.
Ze studie vyplynulo, že už malá část pouhých 5 % jedinců stačí k tomu, aby stanovila směr, kterým se dav lidí začne ubírat, zbývajících 95 % lidí je následuje, aniž by si uvědomovali, co se děje.
Profesor Krause a jeho doktorand John Dyer provedli celou řadu experimentů, ve kterých dobrovolníci ve skupinách kráčeli po velké hale. Někteří jednotlivci z dané skupiny dostali pokyny, kudy mají jít.
Účastníci nesměli navzájem komunikovat ani nesměli vědomě ovlivňovat druhé. Ve všech případech se ukázalo, že ostatní následovali instruované osoby a vytvořili strukturu připomínající zástup, která se sama organizuje (nebo stádo ovcí, je-li vám to milejší).
„Každý z nás se už někdy ocitl v situaci, kdy ho dav strhl s sebou,“ vysvětluje profesor Krause.
„V našem projektu však bylo zajímavé to, že účastníci se rozhodovali stejně i navzdory tomu, že neměli povoleno mezi sebou komunikovat či gestikulovat. Účastníci si dokonce nevšimli, že byli vedeni někým jiným.“
To už nahání strach. To jsme opravdu taková stádní zvířata, že několika málo „informovaným“ jedincům dovolíme, aby nás vedli, aniž bychom tušili, co se vlastně děje?
Bohužel se zdá, že je tomu opravdu tak, protože kolik z nás prostřednictvím přátel nebo komerčních médií naletělo na podfuky všech možných druhů, ať už jde o pyramidové hry, materialistický světonázor či politické pokusy o zastírání skutečnosti.
Zjevně věříme prakticky všemu, nebo to alespoň slepě tolerujeme, dokud se nám to podsouvá s dostatečnou společenskou důvěryhodností.
Člověk toho může udělat hodně pro to, aby nežil pouze jako stádní zvíře, ale těšil se z naplněného a zajímavého života. Následuje několik základních věcí, které stádní zvířata zpravidla nedělají:
Řekněte si, co očekáváte od svého života
Za svých více než 25 let praxe s vyučováním metody NLP (metoda neurolingvistického programování) jsem položil tisíce otázek typu: „Co vlastně chcete?“
A stále se nestačím divit, jak málo lidí umí odpovědět na tuto otázku. Jaké jsou vaše prvořadé cíle? Kterým směrem se ubírá váš život?
Kam se chcete dostat během příštích pěti let? Nejčastější odpověď je: „Nevím. Vždyť uvidíme.“
Maximálně jeden z deseti dotázaných dokáže s jistotou a konkrétností odpovědět v duchu:
- Moje tři nejdůležitější cíle pro tento okamžik jsou tyto…
- Za pět let bude můj život vypadat jinak, a to následovně…
- Hlavní překážky na mé cestě jsou tyto…
- Dovednosti, ve kterých se musím zdokonalit, abych dosáhl svých cílů, jsou tyto…
Nikdo neumí předpovídat budoucnost, ale v mnoha ohledech je lepší vědomě směřovat do zvolené budoucnosti, jak pouze „čekat, co se stane“.
Pokud si své cíle nestanovíte sami, udělají to za vás (ať už vědomě, nebo ne) příbuzní, přátelé, členové komunity či kulturní prostředí. Jmenuje se to status quo. Není žádným překvapením, že status quo nepůsobí právě inspirativně.
Naučte se provádět vědomá a komplexní rozhodnutí
Mnoho našich rozhodnutí nebývá dobře zváženo. Rozhodnutí a motivace jsou složeny z vizuálních, auditivních (sluchových) a kinestetických (emočně orientovaných) komponentů. Ty představují stavební cihličky našich mentálních procesů.
V případě špatných či impulzivních rozhodnutí, kterých obvykle později litujeme, chybí některá z těchto cihliček. Děláme rychlá, impulzivní rozhodnutí, aniž bychom zvážili jiné možnosti (chybí auditivní složka).
Děláme emocionální rozhodnutí, aniž bychom zvážili ostatní možnosti (chybí vizuální a auditivní složka).
Nebo procházíme dokola stejnými myšlenkovými smyčkami, které nemají žádné řešení (vedeme nekonečně dlouhý vnitřní dialog bez pocitu, který by nás vyzýval k činu).
Ve všech uvedených případech jsme vydáni na milost a nemilost vůli ostatních, protože nám chybí základ pro únosná rozhodnutí. Pokud problém nedovedeme sami řešit, je docela možné, že za bernou minci považujeme analýzu někoho jiného.
Pokud máme sklon k emocionálním rozhodnutím, vystavujeme se riziku, že padneme za oběť někomu, kdo nás dokáže dotlačit ke konkrétnímu emočnímu stavu.
Pokud své myšlenky neumíme ukončit s pocitem sebejistoty, děláme zkrátka totéž, co dělají všichni, abychom se dostali z tohoto nekonečného vnitřního zacyklení.
Je pozoruhodné, že se v našem systému vzdělávání nevyučuje klást si cíle a dělat rozhodnutí. Protože právě to pomáhá vytvořit základ pro skutečný charakter a osobnost – a chrání nás před nadměrnou závislostí na představách či názorech jiných.
Dělejte svá rozhodnutí se všemi cihličkami a jasně stanoveným cílem. V takovém případě nebude hrozit, že se z vás stane ovce.
Nespoléhejte pouze na mě. Popřemýšlejte o tom.
Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte se o něj podělit se svými přáteli.
Zdroj: reinkarnacia.sk, Zpracovala: Transmutace.com
Napsat komentář