Metody poznání

Srovnání metod poznání západní materialistické vědy a východního transcendentálního poznání…

Od pochybností k jistotě aneb srovnání metod poznání

Védská metoda versus metody Západu

V naší západní (euroamerické) kultuře převládá vědecko-materialistický přístup k poznání týkající se metod, jakož i konečného cíle poznání, který má své filozofické zázemí v evropské filozofické tradici (převážně ateisticko-materialistické).

Namátkou můžeme jmenovat některé filozofy, myslitele či vědce a jejich učení ovlivněné vědecko-materialistickým přístupem: Marxův historický materialismus, Freudova psychoanalýza, Darwinova evoluční teorie, francouzští mechanisti atd.

Tento přístup založený na empirickém vzestupném poznání je analyticko-induktivního charakteru.

Z malých částí poznání, které jsou verifikovány na smyslově-racionálním základě (a stávají se tak autorizovanými alespoň do doby, než budou na základě stejných metod vyvráceny), se usuzuje na celek, konečné poznání, které je kvůli metodě dosažení sebe sama jaksi mlhavé a ve své podstatě neurčité.

To vede vždy pouze k tvorbě hypotéz a každé tvrzení je a mělo by být pouze pravděpodobné. Dalo by se to přirovnat k cestování autem, když řidič nezná svůj cíl ani polohu, ale s pevným přesvědčením tvrdí, že do cíle dojde.

Této metodě se ve vědecké tradici říká mentální spekulace.

Nic nevím najisto, ale s velkou rozhodností publikuji své závěry, většinou přehlížejíc jejich pravděpodobnostní charakter, prohlašujíc jich za část konečného poznání nebo poznání samotné.

Poznání ve védské tradici je sestupného, deduktivního a nespekulativního charakteru. Ze znalosti celku posuzuji jeho části.

Celkem je ve védské tradici Bůh, který je definován jako Absolutní Pravda. Metodou poznání je dotazování se na Absolutní Pravdu, která byla ukázána před miliony let a předávala se ústním podáním z učitele na žáka, což pokračuje dodnes.

Vlivem značné degradace lidstva a nástupu nejpokleslejšího věku (Kali) metoda pouze ústního podání není udržitelná a poznání už existuje v písemné formě jako šástry (zjevená písma).

Přesto je nemyslitelné, aby někdo dosáhl absolutního poznání pouze samostudiem bez vedení duchovního učitele (gurua).

Podmínkou je absolutní důvěra ve zjevená písma a svého duchovního učitele a pokorné dotazování se na Absolutní Pravdu spojené se službou duchovnímu učiteli.

Na Západě se tomuto systému vyčítá, že k jeho přijetí je nutný jistý fanatismus a že je značně dogmatický. Nicméně všechno je otázkou autority. Ve védské tradici jsou touto autoritou zjevená písma a jejich představitelé.

Musíme si ale všimnout, že i na západě jsou přijímány autority, i kdyby to kdokoli rád popřel. První autoritou jsou rodiče, kteří předávají svému dítěti poznání dle stupně, kterého sami dosáhli.

Další poznání člověk dostává ve školách, kde se postupně klade stále větší důraz na vlastní rozumovou činnost a vliv autorit v poznání ustupuje do pozadí. Ale není to jen další přijímání autorit?

Myslíme si: „Teď jsem něco vymyslel, na něco jsem přišel!“ Ale je to jen další přijímání autorit: autority naší mysli, v lepším případě naší inteligence.

Celý koktejl je po celý život zahušťován přijímáním autority masmédií. A máme tady další systém autorit.

Problém spočívá v tom, že bychom měli použít naši inteligenci k rozlišení kvality jednotlivých autorit, ale v případě, že inteligence je jednou z autorit, dochází s pomocí falešného ega (vedle mysli a inteligence další jemnohmotný prvek, který tvoří naše tělo) k její preferenci.

Jedním ze základních poznatků védské tradice je iluzorní povaha toho, čemu jsme si přivykli říkat realita. Dá se mluvit o tom, že zde existuje podstata a stín.

Jelikož jsme všichni uvězněni v této iluzorní „realitě“, je pro nás velice obtížné či dokonce nemožné rozpoznat její iluzornost. Je to jako když se pes pokouší chytit svůj vlastní ocas – neustále se točí dokola a nikdy nebude úspěšný.

Zde je zapotřebí pomoc zvenčí a touto pomocí se může stát seberealizovaná osoba, která realizovala své postavení a původ a má dokonalé poznání o iluzornosti tohoto světa.

Je až zarážející, jaká je zde podobnost s Platonovým přirovnáním tohoto světa k jeskyni. V jeho jeskyni jsou také všichni přesvědčeni o naprosté reálnosti iluzí, které jsou jim předkládány, a pro poznání pravdy potřebují pomoc zvenčí.

Zde ale podobnost nekončí. Osoby, které jsou osvobozeny z řetězů, vědí, že svět, který až dosud znaly, je pouze iluzorní. Mají možnost poznat pravý svět, ale zpočátku jsou oslepené zářením slunce a nevidí prakticky nic.

Postupně si však na světlo zvykají a po nějaké době mohou poznat skutečný svět, skutečné podoby věcí, které znají zatím jako stíny na zdi. Prakticky to samé se odehrává při védském poznávání reality.

Známý moderní britský filozof jménem Whitehead prohlásil, že celá západní filozofie jsou poznámky pod čarou k Platónovi.

Platónův příklad a vlastní přesun od stínu k podstatě se vztahuje na to, jak se člověk přemisťuje od pochybností a nejistot k jistotám, Absolutní Pravdě. Ve velkých ústavech a školách je to také cílem společného snažení.

Pokud je člověk studentem, navštěvuje přednášky a očekává, že když bude přednášející odborníky pozorně poslouchat, dospěje k nějakému pozitivnímu chápání, větší jistotě.

Existují však i skeptici. Ti říkají, že nic není jisté, nic není reálné, žádná pravda neexistuje. Dnes je doba tzv. postmodernistického myšlení.

Postmoderní filozofové tvrdí, že žádná realita neexistuje, existuje pouze kopie. Jako když máme fotokopii nějakého původního textu nebo obrazu, ale originál přitom neexistuje.

Je to dosti absurdní představa, jako kdybychom viděli stín a jeho podstata, to, co vrhá stín, by neexistovala.

Postmodernisté se přiklánějí k názoru, že moderní éra končí v 60. letech 20. století. Modernisté tvrdí, že existují reálné věci. Jako třeba stůl. Jelikož existuje, může dostat své jméno – stůl. Nemůžeme říkat stůl židli.

Správné použití slova závisí na objektu, který je označován. Postmodernisté kritizují modernisty, že vlastně zničili pojem Boha, ale neměli dosti odvahy úplně se vzdát představy konečné reality. Konečnou realitou chtěli učinit hmotu.

Stůl nebo židle – to je reálné. Postmodernisté však argumentují, že v 60. letech celá tato realita s rozvojem fyzikálních věd jako kvantová fyzika zanikla.

Kvantový fyzik říká, že je lepší popisovat hmotu jako ideu, jako představu, takže například stůl je pouze idea, představa. Mohu mu říkat stůl nebo tramvaj a vlastně na tom nezáleží, protože to jsou pouze ideje.

Nicméně pokud říkáme, že realita neexistuje, činíme z toho realitu. Když říkáme, že pravda neexistuje, činíme z toho pravdu. Když říkáme, že neexistuje nic absolutního, žádná konečná pravda, na níž je všechno založeno, to je naše absolutno.

Této skutečnosti, že se nemůžeme zbavit reality, obejít se bez pravdy nebo absolutna, myslitelé na Východě i na Západě už dávno porozuměli. Stále to říkají a pronásleduje nás to.

Proto staří filozofové jako Sokrates a Platón učili, že cílem lidského života je dosáhnout Absolutna. To je skutečný cíl poznání. A všechno, co se vydává za poznání, ale nespěje k tomuto cíli, je nevědomost.

Následuje otázka: Jakou metodou získání poznání můžeme dosáhnout Absolutna? V moderním světě je mnoho lidí fascinováno vědou, kterou pokládají za konečné poznání.

Chtěla bych v krátkosti rozebrat, co to vlastně je fenomén dnešního světa a začnu výrokem nejslavnějšího vědce minulého století – Alberta Einsteina.

Ten řekl, že naše smysly předávají dojmy o tomto světě, které jsou velice komplikované. Je to příliš velké množství informací, než aby nás to nemátlo.

A pořád se to mění. Ze všech smyslových informací, které se kolem nás točí, naše mysl něco vytáhne – sáhne do toho kaleidoskopu a něco vytáhne. Tomu Einstein říkal tělesný objekt.

Profesor v přednáškovém sále hledí do publika a vidí 60 či 70 tváří, jak se na něho dívají. A proč vidí tyto tváře? Protože je chce vidět. Jeho mysl je na to naladěna.

Řekněme ale, že by tam poletovala moucha, přistála by na tabuli a pak by se dívala na studenty. Ta by ale neviděla 60 či 70 tváří. Její vědomí není naladěno na to, aby se dívala na tváře.

Můžeme si představit vědomí mouchy – mouchy hledají jiné věci, sladké nebo také páchnoucí. Mají jiný druh vědomí. Je ale to, co vidí moucha, méně skutečné než to, co vidíme my?

Jsem si jista, že kdybychom na mozek mouchy uměli připojit počítačovou obrazovku, viděli bychom úplně jiný svět než nyní. Je ale ten svět falešný a náš skutečný?

Nebo můžeme zůstat u lidského druhu. Mohli bychom přivést člověka, který žije v amazonských deštných pralesích, úplně jiné kultuře.

Antropologové vědí, že pro tyto takzvané primitivní lidi (dalo by se ale říct, že jsou v některých směrech mnohem pokročilejší než západní civilizace) je nejdůležitějším smyslem sluch a zrak přichází na řadu až jako třetí v pořadí důležitosti.

Zato v západní kultuře je tomuto smyslu přikládán největší význam. Když něco slyšíme nebo cítíme, dobře, možná, ale není to skutečné, dokud to nevidíme. Ale pro lidi v jiné kultuře není věc skutečná, pokud o ní neslyší.

To je dosti rozdílný svět v porovnání s naším. Kdybychom se dostali do hlavy člověka, který žije v amazonském pralese, jsem si jista, že bychom viděli vesmír úplně jinak.

O tomto bodě se zmiňoval Einstein. Řekl, že je věcí naší libovůle, kterou věc v našem okolí si vybereme a učiníme objektem poznání. Profesor si může vybrat 60 či 70 tváří, ale tuto scénu lze vidět mnoha jinými způsoby.

Einstein sám připustil, že toto je základ vědy. Také tvrdil, že tímto způsobem poznání nelze dokázat, že tyto objekty jsou reálné. Nejdříve musíme mít víru, abychom důvěřovali tomu, co nám říkají smysly.

Máme také určitý mentální postoj, kterým vybíráme ze všech těch vjemů, co je důležité a co není důležité. Každou chvíli náš intelekt, i když o tom netušíme, vybírá různé informace.

Když se zahledíme do nějakého bodu, do nějakého místa, uvidíme věci, které bychom neviděli, kdybychom se nesoustředili. Například se tam promítají a střídají různé barevné body.

Pak se podoba zdi začne měnit a přetvářet před našima očima. Můžeme z toho dostat strach a raději otočíme oči zpět a vrátíme se k „realitě“. Ale kde se vlastně vytváří realita? Tam nebo tady? 

Einstein přiznal, že pomocí vědy se nedozvíme, co je reálné a co ne. V naší západní, americké a evropské kultuře se snažíme ustanovit nějakou společnou základnu ohledně toho, co je skutečné a co ne. To se ale časem mění.

Realita evropské kultury před pěti sty lety byla jiná než dnes. Mnoho vědců přiznává, že cokoli dnes věda považuje za zákon, za dvacet, padesát nebo sto let to už za zákon, za skutečnost považovat nebude…

Měli bychom se zamyslet: je tady nějaký skutečný pokrok? Nebo kam jdeme, kam se ubíráme?

Ve védské tradici poznání je nejdůležitější otázkou, kterou by si měl člověk klást – kéna – což v sanskrtu znamená „proč“.

Ludwig Wittgenstein řekl, že západní vědecká snaha umožňuje odpovědět pouze na otázku „co“ – co je v tomto světě. Proto Wittgenstein říká, že i kdyby byly všechny vědecké otázky zodpovězeny, zůstanou stejné životní problémy.

I kdybychom nakonec bezpečně určili, co je nejvzdálenější planetou nebo hvězdou, stále nebudeme vědět, proč jsme tady a proč se rodíme, proč stárneme, proč trpíme a proč je tady tento vesmír.

Wittgenstein proto dospěl k závěru, že skutečný smysl věcí leží mimo tento hmotný svět. Skutečná odpověď na otázku „proč“ leží nad hmotou, protože na hmotu se můžeme pouze dívat a hmota sama sebe nevysvětlí.

Vědci se snaží vytlouct z hmoty nějaké vysvětlení, rozbít ji na malé kousky a sledovat je pod mikroskopem. „Hmoto, odhal nám své tajemství!“

Potom ty kousky rozbijí na ještě menší kousky a ty na stále menší a menší. Odpověď na „proč“ ale nepřichází. A vědci nejsou k odpovědi o nic blíž, než kdy byli.

Podle védské metody poznání se odpověď na otázku „proč“ nenachází v objektech smyslového vnímání. A jak jsem uvedla, Albert Einstein mluvil o tom, že to je to jediné, z čeho věda může nějak vycházet. V lidské mysli také nelze najít odpověď.

Věda se nazývá empirismus, to znamená studium smyslových předmětů. Nad empirismem je další oblast filozofie, racionalismus, což je studium idejí, představ. Například čísla, to jsou ideje.

Slavný racionalistický filozof jménem Descartes si myslel, že konečnou pravdou, věcí, kterou si můžeme být jisti, je „Cogito ergo sum“ – „Myslím, tedy jsem.“

Ale on si myslel, že mysl je vlastní Já, nebo jinými slovy, že mysl je duše (což je v rozporu s védskou tradicí, kde duše je považována za osobu).

A proto jelikož myslím, tak existuji. Je tam ale jeden problém – ne vždy totiž přemýšlíme. Někdy spíme a co potom?

Vzhledem k tomu, že může existovat období spánku, kdy se v mysli neděje nic, žádné sny, tak někdo může tvrdit: „Jelikož nemyslím, tak neexistuji.“

Existuje mnoho filozofických argumentů. Nebo si můžeme myslet: čísla, ta jsou jistá. Jedna a jedna jsou dvě. Kdo proti tomu může něco namítat?

Ale vezměme kapku a přidejme k ní druhou kapku. Co vznikne? Dvě kapky? Ne, je to pořád jedna kapka. Takže ani tato oblast mysli a matematika nejsou jisté. Ale lidskou přirozeností je chtít jistotu. Jistota nás pořád pronásleduje.

Je ironií, že máme velké vzdělávací instituce, které učí empirismus (smyslové poznání) a racionalismus (mentální spekulaci) a toto poznání je představováno jako fakta, skutečnost. Studenti se musí tato „fakta“ učit a skládat z nich zkoušky.

Ale to nejsou skutečná fakta. Více než polovina toho, co se dnes učí ve školách jako fakta, nebude do desíti let platit.

To je potvrzeno vědci a filozofy jako Thomas Kuhn, kteří říkají, že poznání, věda se neustále mění. Paradigmata, vzory poznání se po několika generacích diametrálně mění.

Takže všechno, co bylo poznání, co se učilo před sto, dvě stě lety, je k ničemu, může se to zahodit. Ale přesto navštěvujeme školu, protože chceme jisté poznání.

Co kdybychom měli profesora, který by psal něco na tabuli a říkal: „Nuže, nejsem si jist, jestli to tak je, ale možná je to pravda.“ Nebo: „Teď vás naučím něco, co je pravda teď a co bude pravda ještě deset minut.“

Asi bychom si pomysleli: „To je hodně divná přednáška.“ Ale tak to vlastně je.

A přesto je lidskou přirozeností toužit po poznání, po jistém poznání, pravdě, která se nemění. Tuto potřebu nemůžeme jen tak zamést pod koberec.

Védské poznání je metodou, kterou můžeme k jistému poznání dospět. Zakládá se na tom, čemu se říká śabda (šábda) neboli zvuk.

V moderní vědě, kvantové fyzice nazývají konečnou podobu hmotné reality vlnovou podobou a konečný stav věcí popisují v pojmech vibrací. To je velice obecné tvrzení.

Chci ale na něm demonstrovat podobnost s védským poznáním. Védské podání je takové, že žijeme, existujeme ve vibraci, která se nazývá śabda. Vědomí nebo duše se vznáší na vlnách duchovního zvuku.

Z interakcí vědomí s touto vlnou přicházejí všechny naše zážitky. Vnímáme zvuk, zrakové a hmatové vjemy, vůni a chuť. Dokonce i naše myšlenky a představy. To všechno pochází z interakce vědomí se zvukem, śabdou.

Védy říkají, že naším posláním v tomto životě je pochopit, co je poselstvím tohoto zvuku. Náš problém je, že něco zažíváme, a přitom nevíme dost dobře, co to je a proč.

Ale odpověď na otázku „proč“ lze nalézt v tomto zvuku samotném. Musíme se na něj však správně naladit.

Neustále nás obklopují různé vlny – rádiové, televizní a další. Tyto vlny přinášejí informace, ale my k nim nemáme přístup.

Když máme televizor, máme přístup k některým frekvencím tohoto vlnění. To je jen příklad toho, jak může mít vědomí přístup k neviditelným zdrojům informací.

Védy učí metodu, která není mechanická. Není to jako postavit televizor, ale je to metoda, která se nazývá mantra-jóga.

Mantra je zvuk složený z určitých slabik, který má určitou sílu, potenci vést naše vědomí do oblasti śabdy, do oblasti věčné zvukové vibrace.

Jakmile vědomí vstoupí do této oblasti, očistí se a člověk začne vidět realitu, která je nad tím, co vnímáme svými smysly a o čem můžeme myslet ve své mysli – transcendence.

Toto vnímání má svůj efekt: ánanda-činmaja-rasa. Ánanda znamená blaženost, činmaja znamená vědomí a rasa znamená vztah. Člověk vstupuje do vztahu se svrchovaným vědomím blaženosti.

Když mluvíme o zvuku, tento zvuk má svůj zdroj – svrchované vědomí, kterým je svrchovaná vědomá bytost.

Existuje mnoho manter, které určují totožnost této bytosti. Závěrem Véd je, že nejlepší z nich je tzv. Mahá-mantra (Krišna mantra):

Haré Krišna Haré Krišna

Krišna Krišna Haré Haré

Haré Ráma Haré RámaRáma Ráma Haré Haré

Je pokládána za mahámantru (velkou mantru), protože je nejmocnější. „Krišna“ znamená všepríťažlivý, přitažlivý pro všechny. Svrchovaná vědomá bytost je přitažlivá pro všechny, každý Ji hledá, protože hledáme jisté a stále poznání a trvalé štěstí.

Každý chce štěstí, které v příštím okamžiku nezmizí. Každý chce mít osobní vztah s druhými, na kterém může záviset, který je pravý.

Nemusíme ani říkat, že v tomto světě informací založených na mysli a smyslech toto štěstí nenajdeme, protože tady se vše neustále mění. My však hledáme to, co se nemění.

Nemyslím tím to, co není variabilní, ale to, co je stále. To je, nebo by mělo být, účelem vzdělání – poznání. Dospět k nějaké formální pravdě, která se nemění.

K čemu by jinak bylo chodit do školy? Tuto pravdu hledáme a védské poznání nám dává metodu, jak ji můžeme zažít.

Závěrem se chci zmínit o zkušenosti. Védské učení má nepochybně svůj náboženský podtext, ale to, co předkládá, nemusí nutně záležet na víře. Není nutné, abychom v cokoli slepě věřili.

Existuje metoda nebo proces, pomocí kterého může člověk cosi zažít a otestovat účinky v praxi. Je na každém z nás, zda tento proces vyzkoušíme. Ostatně pouze toto je vědecká metoda.

Teprve až něco vyzkouším, mohu to posoudit a tvrdit, jaké to je. Ve Védách je potvrzeno, že nabízejí to, co hledáme – skutečné poznání. Není to tvrzení z reklamy.

Je to potvrzeno životy mnoha světců řídících se závěry Véd. Jelikož je tím, co hledáme, je logické, abychom tento védský proces poznání vyzkoušeli.

Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte se o něj podělit se svými přáteli.

Zdroj: reinkarnacia.sk, Zpracovala: Transmutace.com